Slunovrat 2013
Tenhle týden je jakýsi bláznivý, proto mám potřebu o tom psát..
Dva dny jsem prožívala emoční peklo (když pominu poslední dva měsíce, které jsou pro mě náročné) po kterých přišlo nebe. Byla jsem sama doma oba dva dny. Dítě pryč celý týden, partner v práci až do večera. Bolelo mě v krku a celkově mi bylo zle. Psala jsem různým kamarádkám, jestli se staví na kafe, nikdo neměl čas, což mi na náladě nepřidalo. Cítila jsem se osaměle, odděleně, prázdně, bez významu, smyslu, každou chvíli jsem se rozbrečela kvůli nesmyslu. Ale rozhodla jsem se v tom stavu zůstat a neutíkat, i když tendence byly.. Mohla jsem jít dělat nějakou práci, kde bych nemyslela - v tom mi asi více zabránilo to šílené vedro. Nebo si dát třeba skleničku vína, pustit televizi a hledět, či jiné podobné věci, které potlačují přemýšlení. Ne, byla jsem doma, sama, opuštěná, osamocená a přílišně přecitlivělá.
Tak jsem s tím zůstávala, prožívala si to..
Měla jsem čas, tak jsem si sedla do meditace - kterou poslední dobou zanedbávám. Dělala jsem různé techniky, dávala si dikšu, balila se do fialového plamene, který rozpouští negativní věci a karmu, a prosila o pomoc, odpuštění, zbavení bloků a naplnění láskou, štěstím, radostí, hojností, harmonií, úspěchem, zrdravím, smíchem, přátelstvím...
Už delší dobu si řeším problémy s otcem, kterého jsem opakem a vše co on odmítá a odsuzuje se ztělesňuje ve mě, tak je naše komunikace na bodě mrazu, aby nevznikaly hádky, které špičkuje do extrému, tak jsem se naučila mlčet a myslet si svoje. Tak se mi stále hlavou honily ty věci, co jsem mu nikdy neřekla a chtěla bych říct. Moje zkušenosti, můj postoj k životu, moje pocity a všechny ty výčitky, co mu mám za zlé. (Popravdě tenhle problém shledám jako důvod mého zdravotního stavu a své realizace-nerealizace.) Stále jsem cítila negativní pocity k němu, neodpuštění. Že mě nemiluje, že mě nepřijímá takovou jaká jsem, že mě bude mít rád, jen když budu dělat, co on považuje za správné. Ale to já nikdy nebudu! Taková nejsem. Celý život jsem to nevědomky dělala a byla jsem nešťastná, tak teď chci být sama sebou, chci to být já, já celá a jedinečná. Já šťastná a radostná, plná energie a síly. Ne hromádka neštěstí, která trpí, protože musí žít v tomhle pekle. Tak proč nechápe, že dítě má milovat takové jako je a ne jakého chce mít? Tolik negativity, tolik křivd.. S nikým nemám problémy jako s ním, i s ex s kterým jsme prožívali peklo a i po rozchodu se musíme stále vídat, se naše vztahy upravili a učíme se spolu vycházet. Náš vztah je v tuhle chvíli pohodový, až přátelský, už ve mě nevyvolává emoční reakce.
Tak proč vlastní rodič člověka nepřijímá? Vždyť je to tak samozdřejmé, jako matka své dítě miluji a chovám se k němu s láskou, podporuji ho a nesrážím ho k zemi. Vysvětluji vše, aby se v něm nevytvářeli nepochopené věci, omlouvám jiné děti, které jsou třeba zlé, aby se na ně nezlobil, že bohužel oni neví, že se tak nechová, že je to nikdo nenaučil. Snažím se, aby co nejméně schytával moji náladovost, abych na něj nekřičela ze vzteku, ale jen když je potřeba výchovně zvýšila hlas. Řeknu, že třeba nemám náladu, tak ať mě nechá dnes vklidu, aby věděl, že se nezlobím na něj. A on to respektuje a jde si hrát sám. A často v takových chvílích bývá hodnější, snaží se mi pomáhat, aby mi udělal radost a když si to pak uvědomím, tak jsem dojatá a miluji ho ještě více. Děti jsou tak chytré a vnímavé. Nevím, proč je často bereme jako něco míň, vždyť jsou nám rovni (ne-li výš), jen prostě mají méně zkušeností s tímhle světem, které si nasbírají až životem.
Zpět k otci. Chápu, že to měl v životě těžké, on sám v dětství nedostal lásku a ani materiální zabezpečení. Všichni od něj chtěli aby pracoval. Tak pracoval, tak celý život pracoval, pracuje a asi pracovat bude. On jako dítě žil v chudobě, tak nám se snažil dát, to co on neměl. Tak pracoval. My "nestrádali". Měli jsme všeho materiálního dost. Tak pracoval, až propracoval naše dětství, až propracoval své manželství. A i deset let po rozvodu se diví, proč se rozvedla, vždyť jsem pracoval a nechlastal? Teď propracovává dětství vnuka, který mu mohl nahradit syna, co nikdy neměl. Celý život dělal věci pro ostatní, proto abysme měli. Ale chtěl to? Byl šťastný? Teď (spíše celou dobu) je plný zloby, protože to nedělal z lásky a radosti, ale z jakési povinosti. A protože ho to nenaplňovalo štěstím, tak byl vzteklý a jako správný cholerik, vždy když došel naštvaný, tak ten vztek pustil na nás, seřval nás. Jemu se ulevilo. Ale co my? Co já?
Jako správné dítě jsem všechen jeho vztek pohltila a vztáhla na sebe, že za to můžu já, že jsem nebyla správnou dcerou, moje tělo se jím naplnilo a zůstalo to v něm. Zevnitř bylo leptáno jak kyselinou. (Trpěla jsem od útlého dětství nemocemi a méněcennosti.) Podobně na tom byla moje matka, která prožívala podobné věci, jen byla už dospělá a nenaučila se mu postavit, postavit se strachu, prosadit se, tak to snášela dvacet let, až to došlo až tak daleko, že každý den, když přišla z práce šla zvracet, pak měl přijít domů, tak šla zvracet znovu. Jak já to nesnášela, když jsem ji slyšela ze záchodu..
My měli vše. Ale pohladil mě někdy? Obejmul? Řekl mě někdy, že mě má rád? Že je rád, že jsem? Že jsem skvělá, šikovná, chytrá, hodná, talentovaná... Ne, tam to jsi neudělala, tohle máš špatně, tohle jinak něž jsem chtěl, to musíš takhle.. A když jsem se snažila a něco udělala, tak to přešel a ani nepíp. Jak já ho jako dítě milovala, obdivovala a tak moc si přála aby mě měl rád, abych mu dělala radost. Třeba do teď si pamatuju, nevím v kolika letech, jsem za ním přišla s obrázkem, ráda jsem malovala a ve škole mi ho pochválili, celé dětství jsem promalovala a on řekl něco ve stylu, no nevím, jestli to k něčemu je. Jak to může dítěti říci?? Vždyť dítě bere každý rodičův názor za absolutní pravdu. Jak to může říct? I kdyby to bylo na houby, tak to byla radost, tvoření, dítě se má chválit, podporovat. Proč se má pak snažit, jak se má pak v životě prosadit, když mu jeden z nejmilovanějších lidí řekne, že je k ničemu?!
Proto prosím všechny rodiče, milujte své děti, podporujte, chvalte, dávejte jim najevo svou lásku, přijímejte je celé, takové jaké jsou, jsou jedinečné, jedině tak rozkvetou do krásy a síly. Ať z nich můžou být osobnosti, vyrovnaní a moudří lidé. Bez lásky jsou to jen nešťastné dušičky, které ani největší bohatství světa neudělá šťastné. A tu prázdnotu budou prožívat celý život a šířit ji dál. Prosím, zastavtme tu epidemii, přerušme ten řetězec chyb, přehoďme výhybku a nekopírujme chyby rodičů. Jedině tak změníme svět, že změníme sebe, náš přístup, že naše děti budou děti lásky a ne utrpení, pak teprve se změní systém, politika, naše zdraví, ekologie.. Všichni jsme oběťmi obětí. Nechť naše děti jsou dětmi lásky.
A jak to dopadlo s mým malováním? Leta jsem nemalovala, bylo to přece k ničemu, vlastně o nic jsem se nesnažila, neměla jsem ambice, potřebu něčeho dosáhnout, proč? Bylo to přece k ničemu. Jediné po čem jsem toužila byla láska, proto jsem se pak ztrácela v partnerských vztazích, absolutně se upoutávala na partnery, odevzdávala se jim, prožívala eufórky a utrpení, zapomínala na sebe, na svůj život.. K malování jsem se dostala u kamarádky, kdy jsem po letech namalovala abstraktní obrázek, líbil se. Možná můj úplně první takový. A byl zajímavý. Občas, hlavně mezi lidmi nebo po nějakém intenzivním zážitku, jsem měla chuť malovat. Tak jsem si pořídila barvy a někdy tvořila. Lidé mě chválili, "cizí" lidé mě chválili, tak sice stále pochybujíc ráda maluju. Občas se objeví někdo, kdo chce namalovat svůj osobní obrázek a to mě vždy zahřeje u srdíčka.
A jak jsem se dokázala vymanit z toho zavedeného systému chyb? Když většina lidí to nedokáže jak v mém věku, tak ani o dvacet let vyšším nebo ani v těch posledních. Asi to byl můj osud. Nebo jen štěstí? Učila jsem se utrpením později i láskou. Prošla jsem si peklem, pak jsem dostala smysl života-dítě, pak jsem poznala partnera, který mě miloval takovou jaká jsem, ke kterému můžu být zcela upřímná, můžu mu říct cokoli, nemusím se bát, že mě odsoudí. Poslouchá mě, vnímá, podporovuje a hlavně nijak neubližujel, neřeší si na mě své komplexy. Prostě mě miloval, miluje a snad ještě dlouho bude. :) A díky tomu jsem se začla rozvíjet, zajímat, číst, hledat, pracovat na sobě. Dostala se k dikši, která je mým silným nástrojem a pomocníkem v životě. Začla jsem chodit na semináře, procesy, meditace, bavit se s lidmi, kteří vidí svět podobně a vzájemně si předávat zkušenosti. Začla si víc věřit a učit se prosazovat. Žačla se radovat ze života a užívat si ho, prožívat ho v mnohem hlubších pocitech a v krásných barvách.
Jen mě mrzí, že to vše nemůžu říct otci do očí. Je tak zabedněn ve své omezené "realitě", že za každé narušení by útočil a bránil si ji, není schopen to teď pochopit. Jako správný idealista věřím, že i on jednou procitne, i když se obávám, že bude mezi posledními. Tak jsem mu to alespoň vysvětlila v mých myšlenkách, říkám mu to ve svých snech a i tady v tom textu. Už jsem řekla vše, tak to propouštím. Ty negativní pocity ze svého života, ze svého srdce. Už je nepotřebuji. Odpouštím ti, odpouším sobě, odpouštím všem. Necítím tu křivdu. Už ne, už je čas pochopit, odpustit a procítit a propustit. I když se stále bude chovat stejně, mě už to nebude bolet. Stále budu někdy plakat a někdy se smát. I když mé slzy jsou čím dál častěji slzy dojetí. Důležité je cítit, prožívat a nebát se, nebránit se tomu.
Miluji tě a přeji ti jen to nejlepší, přes to všechno jsi se snažil, dělal jsi co nejlepší jsi dovedl. Proto ti budu vždy odpouštět tvé nevědomé jedovaté chování a budu se snažit ti jej vracet v lásce. Protože tu si zasloužíš. Stejně jako všechny bytosti. A budu stále věřit, že i tvé srdce se jednou z kamene změní v hrající nástroj lásky.
Změna.
Je težké udělat změnu, podívat se pravdivým pohledem, uznat chybu, odpustit.. A asi s věkem o to těžší. Ale ta vlna transformace už je tady, já jí cítím, vnímám ji v sobě, jak se měním, mění se můj pohled na svět a i moje tělo. Nejsem jediná, sice zatím si to uvědomuje menšina, ale prožíváme to všichni. A tahle změna je život. Život v nás. Až tahle změna bude dokončena, bude to vidět i venku. Vlastně je to vidět už teď formou pohrom, utrpení, afér nebo zázraků, procitnutí. Už se těším, až se tenhle materiální, ekonomický, politický, životní systém změní z destruktivního na ten podporující, růstový. On se změní, protože i my se změníme, je náš čas.
Je čas nastolit na tomhle světě pravidla lásky, postavit se strachu a nechat utrpení za sebou. Naučit se vnímat, odpouštět, soucítit, milovat, respekovat, být zdraví, být v harmonii se svým tělem, duší i okolím, přírodou. Být zodpovědní a pravdiví. Nejen přežívat, užívat si ale i prožívat.
Žít naplněný život.
Milovat ho, milovat všechny lidi, zvířata, rostliny, matku Zemi, tuhle realitu, tento vesmír.
Milovat sebe.
Vážit si každé chvíle a děkovat za ni.
Děkuji všem lidem ve svém životě.
Děkuji své rodině, svým přátelům, že jsou.
Děkuji i svému ex, že jsem s ním prožila to nejhorší období svého života, deprese a dokázala sebrat odvahu a odejít.
Děkuji otci, že mě vždy materálně podporoval a já se díky tomu mohla zaměřit na jiné hodnoty života. Dostat se o kousek dál.
Děkuji svému současnému příteli, že mě učil a učí láskou a nesobeckostí.
Děkuji svému synovi, že je to nejlepší dítě, jaké jsem mohla mít.
Děkuji svým přátelům, kamarádkám, že se s nimi můžu dělit o čas na tomhle světě.
Děkuji, děkuji, děkuji...
Děkuji ti živote a prosím odpusť mi, jestli někdy zapomenu byť jen na chvíli si tě vážit. Doufám, že už se to nestane.
Protože už vím.
Už cítím.
Miluji.
...a maluji...
...tvořím, tančím, píšu, čtu, učím se, učím se seberealizaci, sportuju, směju se i pláču, jsem.
Jsem tady a teď, jsem to já, ať už jsem v tu chvíli jakákoli. Jsem tady a teď. Se všemi svými klady i zápory.
S láskou Z.